Do Evropského parlamentu
zvolme Moravana

Europoslanci jsou zástupci nejen španělského nebo belgického národa,
ale také národa Katalánců, nebo Vlámů

Do Evropského parlamentu zvolme Moravana

Sčítání lidu 2021 - referendum o Moravě

Čim víc občanů ČR se přihlásí k moravské národnosti,
tím větší šance bude k obnově územně správní identity Moravy

Sčítání lidu 2021 - referendum o Moravě

Česká a Moravská Federativní Republika

Usilujeme o proměnu unitární České republiky ve federaci
dvou rovnoprávných národů Čechů a Moravanů

Česká a Moravská Federativní Republika
   

Sebeurčení regionům Ukrajiny – i Ruska

Ruští vládní činitelé volají po decentralizaci a federalizaci Ukrajiny a sebeurčení jejích regionů, což by podle nich umožnilo vyřešit současnou krizi v této zemi. Toto řešení je pro Moravany akceptovatelné a bylo by to v souladu s jejich přístupem. Jak je to však s decentralizací a federalismem v samotném Rusku?

Z formálního hlediska je Rusko federací. Při bližším pohledu však zjistíme zajímavé skutečnosti. Rozpočet Moskvy v přepočtu na hlavu je více než čtyřikrát vyšší než rozpočet Novokuzněcku, střediska ocelářského průmyslu. Více než šestkrát vyšší než rozpočet Jekatěrinburgu, centra Uralu bohatého na nerostné suroviny. Více než sedmkrát vyšší než rozpočet Tjumeně, v jehož okolí jsou mohutná naleziště ropy a zemního plynu. Více než jedenáctkrát vyšší než rozpočet Toljatti, kde je známá automobilka Lada. A více než čtrnáctkrát vyšší než rozpočet Omska, historické metropole surovinami oplývající Sibiře, nebo Nižního Novgorodu, kde se vyrábějí automobily GAZ. Lze pak skutečně hovořit o federaci? Zdá se, že současné Rusko jde ve skutečnosti cestou centralismu, kterým byla charakteristická carská říše i Sovětský svaz.

Není proto divu, že v Rusku existuje mnoho regionalistických hnutí, která usilují o co největší autonomii na Moskvě – nebo přímo o nezávislost. Nejpozoruhodnější je to, že mnohá z nich prosazují svébytnost svých regionů, ačkoli se v nich mluví rusky. Sebevědomí a identitu čerpají z minulosti, kdy mnohé z těchto oblastí byly nezávislé, ať už šlo o středověk, nebo o revoluční roky 1905 a 1917 – 1920.

Můžeme začít v tichomořském Přímoří, kde se Moskva snaží co nejvíc komplikovat hospodářské vztahy s východasijskými zeměmi, s tím výsledkem, že ročně z této oblasti odejde 15 tisíc lidí.
Na Sibiři již v 19. století tamní aktivisté inspirovaní knihou Nikolaje Jadrinceva „Sibiř jako kolonie“ požadovali samostatnost. Jadrincev kritizoval vysoce centralizovaný a zbyrokratizovaný ruský stát, který podle něj jen bere a nic nedává. V roce 1991 se mezi činiteli Krasnojarského kraje hovořilo o vyhlášení nezávislé Středosibiřské republiky, v roce 1993 pak pro změnu o spojení s Irkutským krajem a o samostatné Východosibiřské republice.  Dnešní sibiřští regionalisté tvrdí, že Rusko ve skutečnosti není federací a moskevská oligarchie Sibiř jen využívá a ničí její ekosystém. Nezapomeňme, že na Sibiři je více než 80 % zásob ruského plynu a 60 % ropy.

Na Urale a na Volze stále žijí vzpomínky na samostatný Kazaňský chanát zničený Moskvou na konci 16. století, nebo na pokus o nezávislou federaci Idel Ural vyhlášenou v roce 1917 delegáty místních Tatarů, Baškirů, Ugrofinů, Kalmyků a povolžských Němců, kterou poté dobyli bolševici. V roce 1992 se v Jekatěrinburgu hovořilo o samostatné Uralské republice. Dnes se odhaduje, že samostatnost Uralu podporuje až 20 % tamní populace.

Na pobřeží Bílého moře pak dochází k renesanci Pomorů, svébytného národa, jehož představitelé poukazují na bezohledný přístup Moskvy k Bělomoří, kde jsou potopené jaderné reaktory a kde emise z niklových komplexů ničí tamní i skandinávské lesy.

Hned vedle nalezneme zastánce autonomie nebo samostatnosti Karelie, kteří usilují o co nejtěsnější vztahy se sousedním Finskem. Pozoruhodné je, že toto hnutí má podporu nejen ugrofinských obyvatel Karelie, ale i těch, kdo jsou považováni za etnické Rusy.

To samé se týká i Ingrie, oblasti mezi Ladožským jezerem a Estonskem. Ta byla původně osídlena ugrofinským obyvatelstvem. Stalin zde provedl etnické čistky, aby zabránil možným snahám o odtržení. Nyní zde o samostatnost či připojení k Finsku usiluje i ruskojazyčné obyvatelstvo. Součástí ingrijského regionalismu je i separatismus Sankt Petěrburgu, jehož obyvatelé se cítí být zanedbáváni ze strany Moskvy. Tito aktivisté a argumentují tím, že samostatná Ingrie by mohla být součástí EU.

Nesmíme zapomenout ani na Novgorod, kde ve středověku existovala demokratická republika, jež byla členem Hansy. Obdobně dochází k obrodě regionální identity ve Tvery, která byla samostatná až do 15. století, nebo ve Vjatce, kde až do 15. století existovala nezávislá demokratická republika. Aktivisté v Brjansku (či v místní podobě, Debrjansku) potom, aby se vymezili vůči Moskvě, odkazují k samostatnému Brjanskému knížectví nebo k době, kdy tato oblast byla součástí polsko-litevské unie. Na Donu existuje snaha o vyhlášení Donské kozácké republiky, jež by navazovala na Donskou republiku z roku 1918, která byla nezávislá stejně tak jako sousední Kubáňská lidová republika.

V kaliningradské enklávě pak působí Baltská republikánská strana snažící se o co největší autonomii, nebo dokonce samostatnost, této oblasti a přestože jde většinou o etnické Rusy, hlásí se k tradiční východopruské identitě.

Jinými slovy, tato hnutí nemají etnický, nýbrž zemský základ, což dokazuje nejen Ingrie, Karelie a Kaliningrad, ale i etnicky smíšená Sibiř či Ural, jejichž identita spojuje ruskojazyčné i domorodé obyvatelstvo. Znamená to také, že ani ty nejbrutálnější etnické čistky nemohou zničit regionální či zemskou identitu, kterou může akceptovat obyvatelstvo rozličného původu.
Tato hnutí spolupracují a zorganizovala například vlnu demonstrací od Novosibirsku po Sankt Petěrburg pod heslem „Přestaňme krmit Moskvu“. Obdobně tyto iniciativy podpořily protesty proti Janukevičovu režimu na Ukrajině a někteří jejich aktivisté se zúčastnili manifestací v ukrajinských městech.

Pokud tedy ruská vláda chce, aby regiony na Ukrajině samy rozhodovaly o svém osudu, měla by stejnou možnost dát i regionům v samotném Rusku. Jinak se bude podobat těm českým politikům, co kritizují Evropskou unii kvůli jejímu centralismu, ale sami v České republice centralismus prosazují.