DĚKUJEME
NAŠIM VOLIČŮM

Strana Moravané děkuje 9500 voličům,
kteří při volbách mysleli na svou zemi

Poděkování voličům


NÁŠ CÍL JE SPOLKOVÉ
USPOŘÁDÁNÍ ČR

Česká spolková republika - Země česká,
Země moravskoslezská a Metropolitní země Praha.
Zrušením 14 nefunkčních krajů dosáhneme v ČR roční úspory
až 65 miliard a na Moravě roční úspory až 28 miliard.
Nezadlužujme naše děti a vnoučata!

Náš cíl je spolkové uspořádání ČR
   

Český ústavní diktát na pokračování


Člen legislativní rady vlády profesor Aleš Gerloch přišel s návrhem na zavedení pojmu českého národa do ústavy s tím, že český národ – a pouze český národ – by měl být státotvorným národem České republiky. To je podle našeho mínění velmi problematické. Není jasné, co myslí profesor Gerloch oním českým národem. Je to český politický národ hovořící dvěma jazyky, českým a německým, který je zde od středověku? To je však obec obyvatel Čech, nikoli Moravy nebo Slezska. A hodlá proto profesor Gerloch vrátit občanství německy hovořícím krajanům? Nebo český národ odvozuje od soustátí zemí koruny svatého Václava? Potom se ptáme, kde tyto země v našem ústavním systému jsou, lépe řečeno, jak je možné, že po svržení totalitního systému nebyly obnoveny? Je to pro něj na jazyce založený národ vzniklý v 19. století? Pak panu profesorovi ale musíme připomenout, že k tomuto národu se při posledním sčítání lidu odmítlo přihlásit 3,5 milionu obyvatel České republiky. Anebo chce pan profesor odvozovat národ od státu, tedy kruhovým argumentem „Žijete v České republice, takže jste Češi“, přičemž „jsme Česká republika, protože zde žijí Češi“?

Tyto nejasnosti ukazují problematičnost koncepce českého národa, kdy není zřejmé, kdo se tím myslí, přičemž tato mlhavost je zneužívána mocnými podle toho, jak se jim to hodí.
Morava v dobách, kdy si mohla sama rozhodovat o svém osudu, se těmto nejasnostem vyhnula a přijímala pronásledované z mnoha evropských zemí (mnohdy to byli lidé vyhnaní z Čech), přičemž tito lidé a skupiny, bez ohledu na jazyk či víru, se stávali Moravany. Připomeňme jen židy z Čech, habány z jižního Německa a Švýcarska, Chorvaty prchající před Osmany, polské katolíky uprchlé před Švédy nebo židy z dnešního Běloruska a Ukrajiny, kteří se k nám uchýlili v 17. století.  Díky tomu historik Ernest Denis označil Moravu za nábožensky nejtolerantnější zemi Svaté říše římské. Obdobou této uvážlivosti potom bylo tzv. moravské vyrovnání z roku 1905, které řešilo jazykovou otázku natolik kvalitně, že potom bylo kopírováno v mnoha zemích Evropy i světa. Morava tak vytvořila alternativu k nesnášenlivému nacionalismu – a možná právě proto čeští nacionalisté její samosprávu zničili.

Nyní se tedy má v ústavě vyzdvihnout jeden národ, zatímco ty ostatní se mají uspokojit s postavením „národnostních menšin“. Domníváme se, že jde o pokus seshora zabetonovat rozkládající se a neúspěšnou koncepci českého nacionalismu, kterou odmítá – jak ukazuje sčítání lidu nebo čím dál tím skeptičtější postoj občanů k české politice – stále více lidí, koncepci, která naše kdysi vzkvétající země uvrhla do současného marasmu.

Vůbec nás neudivuje, že k této změně ústavy má dojít, aniž by k tomu zákonodárci měli mandát od voličů a aniž by o tom voliči mohli rozhodnout v referendu. Připomeňme jen, že od chvíle, kdy se v roce 1918 čeští nacionalisté pučem dostali k moci, byly všechny – ano, všechny – ústavy, tedy nejzákladnější dokumenty státu, počínaje tou z roku 1920 (kterou přijalo nikým nevolené Revoluční národní shromáždění) až po tu z roku 1992, schvalovány politiky bez mandátu, politiky, kteří o svých ústavních plánech v předchozích volbách neřekli voličům ani slovo a kteří k tomu neumožnili referendum.

V civilizovaných zemích se před schvalováním ústavy musí vypsat nové parlamentní volby (jako v Nizozemí, Norsku, Belgii a Finsku), nebo se pouze pro přijetí ústavy zvolí ústavodárné shromáždění (jako v Kostarice, Argentině, na Islandu, v Lotyšsku, Itálii, Bulharsku, Francii, USA, Tunisku, Indii, Nepálu nebo na Srí Lance), nebo je k této otázce vypsáno referendum. Připomeňme, že referendem byla ústava přijata v osmi zemích Spolkové republiky Německa a že novou ústavu si občané schválili v referendu v roce 1933 a 1992 v Estonsku, v roce 1961 v Turecku, v roce 1978 ve Španělsku, v roce 1979 v Baskicku, v letech 1979 a 2006 v Katalánsku, v roce 1980 a 2007 v Andalusii, v roce 1981 v Galicii, v roce 1988 v Koreji, v roce 1991 v Rumunsku, v roce 1992 v Litvě, v roce 1993 v Andorře, v roce 1995 v Arménii, v roce 1997 v Polsku, v roce 1998 v Albánii, v roce 1999 ve Švýcarsku, v roce 2003 v Lichtenštejnsku, v roce 2006 v Srbsku, v roce 2008 v Ekvádoru a v roce 2009 v Bolívii.  Ve Švýcarsku (na spolkové i kantonální úrovni), Itálii, Lotyšsku, na Islandu, ve Slovinsku, Uruguaji, Peru, Venezuele, Paraguaji, Štýrsku, Dolním Rakousku, Horním Rakousku a 18 státech USA mohou sami občané v petici navrhovat změnu ústavy, která pak prochází referendem. V Rakousku (na federální úrovni a v Salcbursku a Vorarlbersku), Austrálii (na federální úrovni i v některých státech), Irsku, Dánsku, San Marinu, Japonsku, na Filipínách, v Peru, Uruguaji, Paraguaji, ve Venezuele a Tunisku musí být změna ústavy schválena referendem, ústavní referendum zná i Švédsko, Francie, Lucembursko, Německo (i na spolkové úrovni), Chorvatsko, Černá Hora, Makedonie, Kanada, Malta, Moldavsko, Tchaj-wan, Singapur, Portoriko, Belize, Kolumbie, Chile, Brazílie, Guatemala, Panama a Nový Zéland.

Oproti všem těmto zemím u nás občan nemá žádný nástroj, jak přímo ovlivnit tvorbu ústavy, tedy té vůbec nejdůležitější normy státu. Jinými slovy, pokud jde o roli občana, je česká ústava jedna z úplně nejhorších v Evropě a předstihují ji i mnohé tzv. rozvojové země. Nelze se pak divit, že podle výzkumu Sociologického ústavu Akademie věd se 88 % obyvatel České republiky domnívá, že obyčejný občan nemá na politické rozhodování na celostátní úrovni žádný vliv.

Není bez zajímavosti, že ústavní referenda kvetou na úrovni historických zemí a regionů, ať už v Německu, Švýcarsku, Rakousku, USA nebo Austrálii. To ukazuje na sepjetí občanů a samospráv, kdy decentralizované regiony potřebují přímou demokracii jako argument proti centru, zatímco občané se na této úrovni zapojují do politického rozhodování snáze než na úrovni celostátní. To je podle našeho názoru jedním z hlavních důvodů, proč pražský mocenský kartel brání skutečné decentralizaci a obnově samosprávy Čech, Moravy a Slezska. Nechce připustit, aby namísto privilegované kasty zdegenerovaných aparátčíků rozhodovali občané.

Návrh profesora Gerlocha proto jen logicky odpovídá naprosto tristnímu stavu ústavního systému České republiky, který je v civilizovaném světě anomálií, pro který jsou puč, lež a diktát běžným prostředkem a v němž mají občané nulovou roli.