DĚKUJEME
NAŠIM VOLIČŮM

Strana Moravané děkuje 9500 voličům,
kteří při volbách mysleli na svou zemi

Poděkování voličům


NÁŠ CÍL JE SPOLKOVÉ
USPOŘÁDÁNÍ ČR

Česká spolková republika - Země česká,
Země moravskoslezská a Metropolitní země Praha.
Zrušením 14 nefunkčních krajů dosáhneme v ČR roční úspory
až 65 miliard a na Moravě roční úspory až 28 miliard.
Nezadlužujme naše děti a vnoučata!

Náš cíl je spolkové uspořádání ČR
   

Historie Moravy

HISTORIE VLASTNÍ ZEMĚ, V NAŠEM PŘÍPADĚ MORAVY, JE NAŠÍM SPOLEČNÝM DĚDICTVÍM, KTERÉHO BY SI MĚL KAŽDÝ OBČAN I STÁT VÁŽIT, A NE JÍM POHRDAT, JAK SE TO DĚJE V ČR.

Minulost nelze změnit. Avšak výklady minulosti, dějepis, podléhají ideovému prostředí doby. V nich se pak často uplatňují tendence přizpůsobit obraz minulosti tomu nebo onomu ideologickému nebo politicko-kulturnímu úsilí daného prostředí a dané doby. Prezentují se jen ty události a úseky dějin, které vyhovují momentálním politickým cílům. Posledních 150 let naslouchalo několik generací Moravanů ve škole výkladům dějin v pojetí českého národního obrození a českého nacionalismu, podle něhož byly dějiny Moravy podávány a vysvětlovány z hlediska nově vzniklého českého národa jako pouhý přívěšek českých (míněno pražských) národních dějin. Pokud však chceme usilovat o objektivní pohled, je potřeba vidět Moravu a Moravany z pohledu svébytných a slavných moravských zemských dějin, které se od těch českých v mnohém liší.

Území Moravy proslulo už v pravěku, například tzv. Věstonická Venuše je nejstarší keramickou sochou na světě, později proslula např. kultura lidu s moravskou malovanou keramikou. V době železné osídlily naše území keltské kmeny Volků-Tektoságů. Na našem území sídlící germánští Markomani a Kvádové se bránili římské invazi císaře Marca Aurelia, jehož vojska došla až k Olomouci. V polovině 6. století k nám pak přichází moravští Slované a také Avaři, jejichž říši zničil na konci 8. století francký král Karel Veliký.

První písemná zmínka o Moravanech pochází z roku 822. Tehdy francký císař Ludvík svolal do Frankfurtu „obecný sněm a hleděl – podle slavnostního zvyku – projednat s velmoži, které k sobě kázal svolat, všechny nutné záležitosti, které se týkaly prospěchu východní jeho říše. Na tom sněmu vyslechl vyslance všech západních Slovanů, to jest Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů, kteří k němu vysláni byli s dary“. Na Moravě tehdy vládne jediná domácí panovnická dynastie -Mojmírovci. Došlo k prvnímu křtu Moravanů z rukou bavorské církve.

Roku 863 byzantský císař Michael III. vyšel vstříc žádosti moravského knížete Rostislava a vyslal na Moravu zvláštní politicko-kulturní misi vedenou Konstantinem Filosofem a opatem Metodějem. Její zásluhou se Morava stala kolébkou slovanské knižní vzdělanosti. Metoděj se stal roku 869 prvním moravským arcibiskupem. Velkomoravský král Svatopluk dobyl Čechy a první Přemyslovec Bořivoj byl i se svou ženou (sv.) Ludmilou pokřtěn moravským arcibiskupem Metodějem na Veligradě.

Dobytí Moravy českými Přemyslovci Břetislavem a Oldřichem snad roku 1029 nebylo žádným ideálním spojením ani dvou zemí, ani dvou částí pro tu dobu pomyslného národa, jak si někdy dějepisci romanticky představovali, ale tvrdou středověkou skutečností se všemi průvodními rysy dobyvačnosti, známými i z příkladů jiných, například dobytí Anglie Normany. Došlo k potlačování domácích vyšších a vládnoucích vrstev, k jejich podmaňování, zbídačování, odstraňování, prodeji do otroctví a k dosazování českých družiníků a velmožů i k potlačování domácích moravských politicko-kulturních tradic, které byly nové vládní moci na překážku. Z okupantů se však postupně vzešla větev moravských Přemyslovců, kteří pozvolna směřovali k zemským hodnotám. Morava i Čechy se staly pevnou součástí Svaté římské říše (až do roku 1806).

V letech 1179-1212 postupně vzniklo Moravské markrabství, které přetrvalo až do roku 1918. Římský císař Fridrich I.Barbarossa v roce 1182 posílil samosprávu Moravského markrabství - stejně jako Čechy mělo být nadále udělováno jako léno Římského imperia. I když došlo mezi Čechy a Moravany ke krvavým bojům, vzniklá rovnoprávná diarchie Čech a Moravy představovala nadále jedno společné dynastistické soustátí.

Moravské markrabství koncem 13. století mělo své zemské úředníky, v jejichž čele stál zemský hejtman (poprvé se uvádí v roce 1298), zemské sněmy a soudy. Pozemkové vlastnictví se zaznamenávalo v zemských deskách vedených v Brně, v Olomouci (první zmínka v roce 1303), ve Znojmě a v Opavě.

Jan Lucemburský, král Čech a markrabí Moravy, potvrdil Moravskému markrabství v roce 1311 všechny jeho svobody a práva, které mu zabezpečovaly jeho rovnoprávné postavení s Čechami v rámci lucemburského dynastického soustátí. Všechny zemské úřady samosprávy měly být na Moravě nadále obsazovány jen rodilými Moravany. S Čechami spojovala Moravu osoba společného panovníka (personální unie) a povinnost společné obrany. Osoba společného panovníka nebyla na překážku mezinárodněprávní subjektivitě země, jak to dokládá udělování léna Markrabství Římským impériem. V roce 1323 se Jan Lucemburský zavázal, že daně z Moravy bude požadovat jen výjimečně a že nebude cizincům pronajímat nebo odstupovat žádný hrad.

V roce 1348 Karel IV., král římský a král Čech, markrabí moravský z moci krále římského rozhodl, aby olomoucké arcibiskupství, Opavské vévodství a Moravské markrabství byla do budoucna podle práva vázána na krále Čech a Korunu Českého království. Nový státoprávní pojem byl nadřazený Království Čech, s nímž jej nelze ztotožnit, neboť termín Koruna byl synonymem pro celou říši v čele s králem Čech. Zemské desky, do kterých se zaznamenávaly všechny majetkové a pozemkové vlastnictví, byly soustředěny do Brna a do Olomouce.

Moravský markrabě Jošt Lucemburský vládne pomyslně ze Špilberku Evropě, když je roku 1410 zvolen římským králem. Císař Jošt je pohřben v Brně.

V roce 1462 císař Fridrich III. na žádost Jindřicha z Lipé, nejvyššího zemského hejtmana Moravského markrabství a maršálka Království českého, jakož i na žádost stavů Markrabství, změnil v erbu Moravy šachování orlice ze stříbrně/bíle červeného na zlato/žlutě červené.

Za vlády Jiřího z Kunštátu a Poděbrad, krále Čech a markrabího Moravy, v roce 1464 ztratilo markrabství svou funkci vladařství (léno králů a Koruny království Čech) a bylo ztotožněno s celou Moravskou zemí v čele s její samosprávnou stavovskou korporací vedenou moravským zemským hejtmanem.

Po smrti Jiřího z Kunšátu a Poděbrad vládne na Moravě Matyáš Korvín, kdežto v Čechách Vladislav Jagellonský. V roce 1480 na návrh moravského zemského hejtmana Ctibora Tovačovského z Cimburka se zemský sněm Moravského markrabství usnesl, aby zápisy do moravských zemských desek se nadále prováděly v jazyce přirozeném na Moravě. Ten byl na Moravě včetně svých specifických pokládán za přirozený jazyk moravský (idioma moravicale). Ctiborem Tovačovským z Cimburka byla sepsána i první moravská ústava ve které se píše, že „Morava byla vždy svobodná, jakkoliv od království a koruny moravské padla, žádnému pánu ani které zemi podmaněna nebyla“.

V 16. století představoval nejvyšší zemský orgán moravský zemský sněm, který měl právo povolovat berně, měl samostatnou moc pokud šlo o zemská práva a zemské zákonodárství a střežil moravské svobody. V čele země stál královský zemský hejtman s dalšími úředníky. V zahraničí byla Morava chápána téměř jako samostatná stavovská republika.

Počátkem 17. století z iniciativy Karla St. ze Žerotína se Moravané poprvé a naposledy osamostatnili a dočasně se odklonili nikoliv od Koruny, ale od krále – markrabího Rudolfa II. Vznikla konfederace Moravy, Uher a Rakous, v jejímž čele stál uherský král Matyáš II. přijatý v roce 1608 za moravského markrabího. Matyáš tehdy přiznal moravským stavům právo zákonodárné a to i bez souhlasu panovníka-markrabího, dále právo zemského sněmu vypovídat válku a uzavírat mír a bránit zemské zřízení i zbraní, kdyby je panovník porušoval. Tato iniciativa byla výsledkem rozhořčení nad postupem českých stavů a jejich postojem v minulosti k Moravě. Toto moravské stavovské povstání bylo zrazeno českými stavy, které si raději na Rudolfovi separátně vyjednaly Majestát na náboženskou svobodu.

Bitvy na Bílé Hoře se v roce 1620 zúčastnilo na čtyři tisíce mužů moravského vojska a vedl je Jindřich z Thurnu mladší a Jindřich Šlik. Po zmateném útěku českých vojsk z Bílé Hory byl to jedině tento moravský pluk, který do posledního muže hájil povstání, zosnované protestantskými stavy v Čechách.

V roce 1628 Římský císař Ferdinand II., král Uher a Čech, markrabí Moravy atd. potvrdil novou ústavu Moravského markrabství a 140 listin a privilegií Moravy včetně privilegia římského krále Fridricha (1212), Jana Lucemburského (1313) Karla IV. (1348, 1355, 1366), císaře Fridricha III. (1462), Jiřího z Poděbrad a dalších. Ústava zabezpečovala rodu Habsburků dědičné právo na Moravské markrabství.

Po vítězství pruského krále Fridricha II. nad královskými sbory v roce 1742 byl ve Vratislavi ujednán mír, v němž Marie Terezie, resp. Koruna Českého království, ztratila ve prospěch Pruska právní nároky mimo jiné na Branibory a Slezsko, kromě jižního Moravského Slezska.

Za vlády Marie Terezie, královny Uher a Čech, markraběnky Moravy atd., v roce 1749 Moravské markrabství stejně jako jiné země habsburské monarchie bylo v oblasti vojenské, politické, soudní i finanční podřízeno centrálním úřadům ve Vídni. Koruna Českého království pozbyla praktického významu.

V roce 1763 bylo zřízeno Moravské zemské gubernium v čele s královským zemským hejtmanem Moravského markrabství, který se stal zároveň předsedou zemských sněmů a zemského výboru. Moravskému zemskému guberniu byla svěřena samospráva v záležitostech politických, daňových a finančních, vojenských, obchodních mincovních, zdravotnických, hornictví a veřejné bezpečnosti

Olomoucké biskupství bylo v roce 1777 povýšeno na arcibiskupství a stalo se na Moravě metropolitní i pro nově zřízené biskupství v Brně. Na místě proponovaného biskupství v Opavě byl zřízen generální vikariát.

V roce 1782 Císař Josef II. sloučil Moravu a Moravské Slezsko v jediný politický celek v rámci Rakouské monarchie, zemi Morava-Slezsko. Sídlem zemského hejtmana a hlavním městem bylo Brno. V čele samosprávy země Moravy-Slezska stálo moravské-slezské gubernium.

Římský císař Leopold II.,král Uher a Čech, markrabí Moravy, atd. císařským reskriptem v roce 1790 svolal a obnovil zemský sněm Moravského markrabství. Sněmu předsedal sněmovní direktor a moravsko-slezský gubernátor. Moravskému zemskému sněmu byla navrácena moc zákonodárná a vládní, zatímco výkonnou si podržely zeměpanské úřady panovníka.

Na počátku 19. století procházela Moravou vojska, Napoleon zvítězil v bitvě tří císařů u Slavkova (Auserlitz), v Olomouci byl vězněn markýz LaFayette.

V roce 1848 bylo zrušeno moravsko-slezské gubernium a neuskutečnilo se utvoření nového zemského sněmu a zemského výboru Moravského Markrabství. O rok později podle nového zřízení Rakouského mocnářství zanikla platnost ústavy Moravského markrabství, zůstal však zachován moravský zemský výbor. V rámci centralizace seMoravské markrabství podobně jako jiné země mocnářství stalo korunní zemí mocnáře a provincií monarchie. V této době se na Moravě narodil Sigmund Freud a G. J. Mendel položil v Brně základy genetiky.

V únoru 1861 byly přijata Ústava Rakouské monarchie, která podávala soubor zemských zřízení. Působnost nového zemského sněmu Moravského markrabství a moravského zemského výboru byla taxativně vymezena v oblasti zákonodárné a správní. V čele zemského výboru stál opět moravský zemský hejtman. Výbor měl výkonnou a samosprávnou funkci. Zemský místodržitel nebyl však odpovědný zemskému sněmu.

V roce 1865 v rámci programu federalizace Rakouské monarchie byla zrušena únorová ústava a Vídeň zahájila přímé jednání se zemskými sněmy včetně sněmu Moravského markrabství. Dva roky poté byla přijata nová prosincová ústava liberálního ducha, ale centralisticky pojatá.

V roce 1908 bylo Moravské markrabství správně členěno na města s vlastním statutem (Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava,Kroměříž, Uherské Hradiště) a na 34 okresů. Zemský sněm Moravského markrabství v čele se zemským hejtmanem měl 151 poslanců.Moravský zemský výbor, jemuž předsedal rovněž zemský hejtman, se ve svých referátech staral o zemskou správu, zemský majetek a podniky, zemědělství živnosti a průmysl, zdravotnictví, veřejnou bezpečnost, vojenské záležitosti v zemi, vzdělání a vyučování, vědu, literaturu a umění, veřejné stavby a dopravu a zemské daně.

V září 1918 se s tichým souhlasem dohodových mocností ustanovila tzv. zatímní československá vláda s T. G. Masarykem jako prezidentem, předsedou ministerské rady a ministrem financí, E. Benešem jako ministrem zahraničí a ministrem vnitra a Milanem Rastislavem Štefánikem jako ministrem války. Tato vláda vystupovala nyní jako jediný legální představitel a mluvčí obyvatel zemí Koruny české a Slovenska. Ještě předtím vznikl 13. července 1917 v Praze v souladu s Masarykovou zahraniční akcí Národní výbor československý, jako vrcholná domácí instituce.

Zemský sněm Markrabství moravského nezasedal a o připojení Moravy k novému státu československému ani nejednal, ani nerozhodl. Přičlenění Moravy k Republice československé bylo výsledkem revolučního aktu, který provedli zemští a říšští poslanci, zvolení za české strany na Moravě při posledních předválečných volbách, zasedající v Národním výboru. Moravské markrabství a jeho zemský sněm oficiálně zrušeny nebyly.

Nově zřízené Ministerstvo vnitra Československé republiky od samého začátku mělo snahu zemské zřízení nahradit krajským. Na Moravě odmítaly snahy nahradit zemské zřízení svorně takřka všechny politické strany a veškerý denní tisk s odůvodněním, že by Morava jako samostatný historický útvar s tisíciletou tradicí zanikla.

Definitivní ústava přijatá v únoru 1920 rozhodla proti zemskému zřízení. Zákonodárnou moc svěřila dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky Československé, složené z poslanecké sněmovny a senátu a potvrdila neexistenci zemských sněmů. Nový stát byl tzv. župním zákonem č. 126 Sb. zák. a nař. z 29. února 1920 správně rozdělen na župy a na okresy. Z původní Moravy tak v Československé republice nakonec zůstal jen znak na velkém a středním znaku Československé republiky. Zemské vlajky byly zrušeny a jejich užívání zakázáno. Zákon o župním zřízení měl vstoupit v platnost do tří let. Proti jeho uvedení do praxe však stále vládl veliký odpor. Župní zřízení vstoupilo od 1. ledna 1923 v platnost, ale pouze na území Slovenska.

Vývoj nakonec v roce 1927 vyústil v přijetí zákona o organizaci politické správy, který se vracel zpět k zemskému zřízení. V celé republice se politickými úřady s povšechnou působností staly v první instanci okresní úřady a ve druhé instanci zemské úřady. V Brně byl zřízen Zemský úřad pro Zemi Moravskoslezskou, která vznikla spojením Moravy a Slezska. V Zemi moravskoslezské existovalo čtyřicet pět okresních úřadů. Nejvyšším článkem územní samosprávy byla zemská samospráva. Nejvyšším orgánem zemské samosprávy v Zemi moravskoslezské bylo šedesátičlenné Zemské zastupitelstvo. Funkční období členů zastupitelstva bylo šestileté, jeho předsedou se stal z titulu svého úřadu zemský prezident. Zemské zastupitelstvo volilo ze svých řad Zemský výbor, jenž měl dvanáct členů. Také jemu předsedal zemský prezident. Zemský prezident zastupoval Moravskoslezskou zemi navenek jako právnickou osobu a podepisoval písemnosti, vydané jejím jménem. Působnost Zemského zastupitelstva se dělila na činnost hospodářskou a správní, normotvornou, na působnost ve správním soudnictví a na působnost poradní a iniciativní.

V roce 1939 byla Morava začleněna do Protektorátu Čechy a Morava. Zemská správa podléhala nacistickým úřadům Německé říše. Holocaust, nejhorší tragédie v dějinách lidstva, připravil Moravu o většinu jejích židovských a romských obyvatel.

Po válce nové Československo obnovovalo svůj život na zemských principech, zemské instituce se konstituovaly takřka ve všech oblastech veřejného života. Jen místo prvorepublikových orgánů státní správy se moci ujímaly národní výbory, Zemský národní výbor pro Zemi moravskoslezskou se ustanovil v roce 1945 bezprostředně po skončení válečných operací na Moravě. Morava tehdy přišla kvůli nespravedlivému principu kolektivní viny o své německy mluvící obyvatelstvo.

Po parlamentních volbách, které proběhly 26. května 1946, získali komunisté vliv také na Moravě. Výsledky voleb se promítly i do vedení a činnosti národních výborů, včetně Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou, jehož novým předsedou se stal 31. července 1946 člen KSČ a šéfredaktor jejího moravského deníku Rovnost František Píšek. Zemský národní výbor pro Zemi moravskoslezskou se tak změnil z obránce zájmů země a jejích obyvatel v poslušný nástroj pražské vlády, vedené předsedou KSČ Klementem Gottwaldem.

Výsledkem komunistických představ o centralizaci moci bylo kromě jiného zrušení zemského zřízení a zavedení členění republiky na kraje. Definitivní podobu krajského zřízení schválila vláda Československé republiky na svém zasedání 30. listopadu 1948. Rozhodla o zřízení osmi krajů v Čechách, pěti krajů na Moravě a šesti krajů na Slovensku.Země moravskoslezská byla rozdělena na kraj jihlavský, brněnský, gottwaldovský, olomoucký a ostravský, přičemž ani jejich hranice nerespektovaly bývalé hranice zemské. Největší změnu znamenalo rozšíření jihlavského kraje hluboko do Čech.

Prvním lednem 1949 zmizely Morava a Slezsko po tisícileté existenci z mapy Evropy. Národní shromáždění Československé republiky podle rozhodnutí Komunistické strany Československa odsouhlasilo zrušení členění státu na země, zrušení zemského zřízení včetně zrušení Moravskoslezské země.

Národní shromáždění schválilo 9. dubna 1960 zákon o reorganizaci územní správy. Podle něj se počet krajů výrazně snížil, na území Moravy a Slezska vznikly dva celky Severomoravský a Jihomoravský kraj. Ani při jejich projektování nebyla respektována historická hranice.

Za pražského jara v roce 1968 byl z iniciativy poslanců Jihomoravského kraje a nově založené „Společnosti pro Moravu a Slezsko“ podán „Návrh na státoprávní a územní uspořádání Československé republiky“, která se měla stát trojdílnou federací tří státoprávních a rovnoprávných subjektů Čech, Moravy se Slezskem a Slovenska. Snahy Moravanů byly potlačeny a stát byl uspořádán na nacionálním principu dvou hlavních národů Čechů a Slováků, na historickém anachronismu českého resp. slovenského národního obrození 19. století. Parlamentem České socialistické republiky se stala Česká národní rada, podle jednostranných představ nástupkyně Českého zemského sněmu před rokem1918, ve skutečnosti však také bývalého Moravského zemského sněmu a Slezského zemského sněmu. Tvořili ji nejen poslanci z Čech, kteří měli většinu, ale též poslanci zvolení na Moravě a ve Slezsku.

Po změně režimu v listopadu 1989 Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky dne 9. 5. 1990 přijalo usnesení, ve kterém se uvádí: „Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky považuje zrušení Země moravskoslezské od 1. ledna 1949 v rámci nového územně správního uspořádání za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokraticko-centralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy a který tak podstatně přispěl k deformovanému vývoji československé společnosti. Vyslovuje proto pevné přesvědčení, že ústavní uspořádání republiky, které vzejde z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví…“

Ve volbách v roce 1990 bylo zvoleno do České národní rady 22 poslanců Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko. Poslanci HSD-SMS předložili v srpnu 1990 návrh zákona o zemském zřízení. Předsednictvo ČNR, kde mělo převahu OF, jej ve výborech zamítlo.

V září 1990 byly předsedkyni ČNR Dagmar Burešové předloženy petice občanů požadující rehabilitaci Země moravskoslezské, které podepsalo více jak 630 000 osob. K jejich přání nebylo přihlédnuto.

V březnu 1991 byl předložen upravený návrh zákona o zemském zřízení. Tento návrh byl předsednictvem ČNR také zamítnut.

V roce 1992 se rozpadlo Československo a od 1. 1. 1993 je Morava součástí České republiky. V roce 1995 poslanci Českomoravské strany středu (vznikla sloučením HSD-SMS a LSU) podali návrh zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků v ČR (varianta pěti zemí) – byl odmítnut Poslaneckou sněmovnou ČR při prvním čtení.

V roce 1997 přijala poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ústavní zákon č. 347/1997 Sb. O vytvoření 14 vyšších územních samosprávných celků (VÚSC) – krajů v České republice.

Ač se v prvním řádků Ústavy ČR hovoří o "občanech ČR v Čechách, na Moravě a ve Slezsku", vstoupil dne 1. 1. 2000 v platnost zákon, který rozdělil území České republiky na 14 drahých a nefunkčních krajů, stejných, jaké zavedl komunistický režim v roce 1948 - dokonce ani nerespektují historické hranice mezi zeměmi.

V roce 2004 se Morava stala v rámci ČR součástí Evropské unie, což nám dává jistou naději, že v "Evropě regionů" bude dosaženo obnovení moravské a slezské samosprávy. Musíme se však o to zasloužit.



Více se o dějinách Moravy můžete dozvědět např. na webu www.ucimeomorave.cz.